Už to nebudu protahovat a jdeme přímo na odjezd. I ten večer se stalo něco zajímavého. Neboj, nezjistilo se, že pravým výhercem celoroční soutěže jsme nebyli my nebo něco… Ale uvěznil jsem Claytona na pokoji. A to jsem si myslel, že jsou ohnivé kříže k ničemu. Bylo to ode mě pěkně nehezké, hlavně proto, že bychom přišli pozdě na předpokládaný odjezd kočárů. Naštěstí měly zpoždění, takže já, milý kamarád, co na něj tak velkoryse počkal *nakreslený vyplazený smajlík*, Clay a ještě Stuí, který se uvolil na nás dohlédnout, jsme dorazili pěkně načas. I když zadýchaní, ale přeci.
Pak jsme dojeli pěkně do Londýna. Cesta byla klidná, nic moc nás nevyrušilo. Jen mě štve, že po cestě jsou tunely a já si nemůžu v klidu přečíst novinky ve Věštci. Došli jsme do Kotle, kde jsme dostali pokoje. Po dvou.